Druh novodobé hud. stylisace komposiční i reprodukční. Vznikl jako hud. zvláštnost černošská v Am. 1913-15, t. j. byl tehdy poprvé studován a převáděn z primitivních reprodukčních způsobů do útvarů stylisovanějších. Jeho vznik souvisí s pudovým sklonem černošské rasy k tanečnímu křepčení a jeho projevy jsou diktovány variační mnohostí tanečních kroků (stepů) . Pův. forma je výlučně rytmická, s převahou synkop, teprve pozd. přistupuje melodická fráze jako usměrňující prvek. Melodie je zřídka originální, bývá zkomoleninou starých černoš. zpěvů (Spirituals nebo Plantations songs), případně přejímá populární melodii v pouličním zkreslení. Tyto převzaté melod. prvky se přeměňují podle zákl. rytmu, vycházejícího z anglické prosodie a deklamace, případně i podle rytmu černoš. žargonu. Zvuková výplň vzniká nárazy známých nebo příležitostných bicíblach nástrojů (od bubínku až po krabici na konservy) a přidanými náhodnými nástroji, na něž se hrálo s primitivní neumělostí, tedy i s řadou intonačních nečistot. Z tohoto prvotního stadia Jazzu není zachováno skoro nic, leda pozůstatky (Dixie Jubilee Singers) nagram. deskách (Black Swan).
Druhé stadium Jazzu: orig. a inspiračně bohatý princip je am. hudebníky obráběn v nekonečných variantách jsa aplikován zejm. na hudbu užitou (taneční a p.). Ke kavárenským orchestrům se přidávají různorodé bicí nástroje, z nichž se vyvinula baterie drumms. Tehdy se rozlišuje dvojí typ: Jazz melodický (straight) a Jazz improvisační (hot). Převažuje straight, jenž přejímá běžný chansonový a songový materiál a podkládá mu instrument. Jazzovou výzbroj. Thema se ve variantách přesouvá od nástroje k nástroji, od sólového ke skupinovému podání, doprovázeno i pozměňováno synkopami, prodlevami, interjekcemi atd. Při hot Jazzu byl dán základ průvodu jako cantus firmus a každý nástroj volně improvisoval, obdobně jako u cikánských kapel. Tím nabyl hot pružnosti, pestrosti a přinášel vždy nové překvapení. Vyžadoval ovšem nejdok. interpret. souboru i dokonalé nástrojové výpravy. Obojí druh Jazzu v této vývojové etapě vynikal zvláštní polyfonií či spíše heterofonií, jež zůstala neodlučitelným znakem této hudby. Po stránce formy se tu tvoří přechod od rag-music (hudba s trhaným nápěvem) k foxu a ost. mod. tancům povahy dosud neustálené. Celá tato skupina Jazzu je zprvu anonymní. Prvé jméno se tu objevuje: maj. krčmy Jasbo Brown, podle jehož jména prý Jazz dostal název. Hypothesa není doložena, náleží jen k okruhu Jazzových legend, mezi něž patří i spor o místo vzniku Jazzu. Doklady v tomto druhu Jazzu jsou na gram. deskách Okegh a j., vesměs v soukr. archivech pařížských.
Jazz uměle komponovaný vychází z am. hudebního průmyslu a je určen jmény skladatelů: Irving Berlin, Handy, Brooks, Youmans, Armstrong, Duke Ellington. K nim později přistupuje i Rud. Friml. Průměrní skladatelé tohoto typu, i někt. z předních neznají not. Hvízdají melodie zapisovačům, a ti je dávají zpracovat růz. specialistům; z nich jedni podkládají text, jiní provádějí úpravu melodií v instrumentaci pro nejrůz. sestavy a další pracovníci vpisují náznaky růz. nástroj. efektů. Dílny tohoto druhu jsou v newyorské čtvrti Tin-Pan-Alley a souvisí s obch. využitím takto kolektivně upravených skladeb, které vynášejí nakladateli i „skladateli” miliony dolarů. Podle potřeby se ustaluje Jazzový soubor interpretační, vrcholící ve Whitemanově souboru. Takový soubor tvoří až 22 hudebníků, universálně hudebně připravených, takže mohou střídati nástroje, jichž má soubor k disposici minimálně 36. Jsou to: dvoje, troje až osmery housle, 2 basy, trompety, trombony (příp. eufonium), sousaphon, 3 saxofony, klarinet vysokého ladění, sarusophon, klavír (příp. dva), banjo a složitý aparát bicí (xylofon, marimba, vibrafon atd.). K těmto nástrojům přistupují nástroje schopné vyluzovati zvláštní glissanda (flexaton, musical-saw pila, havajská flétna, sirény a nástroje pro zvl. efekty clicker, bučení, kvák, slavík, nejrůz. druhy dusítek). Užití těchto nástrojů je pro veliké Jazzové soubory předepsáno růz. značkami v notovém systému. Ale u nejdok. skupin přesto dochází k improvisacím. Obecenstvo si vymohlo i Jazzové úpravy starších melodií hudby klas. i romant., které se velmi rozšířily, hl. gram. deskami. Whiteman na př. hraje i vánoční písně v Jazzové, neobyč. jemné a při tom apartní úpravě. Orchestry se specialisují jako taneční (Sawoy Orpheans Band, Jack Hylton), nebo se pokoušejí vytvořiti zvláštní symf. útvar (Whiteman, Miťa Nikisch). To se děje, když noví skladatelé aplikovali na Jazzový materiál komposiční techniku symfonickou.
Prvou prací tohoto druhu vynikl George Gershwin (Rapsodie in blue 1922); proslul typickými Jazzovými groteskami, známými se scény i s koncertního podia, zvláště však s gram. desek. Sem může býti přiřazen i Zez Confrey, do jisté míry též G. Antheil. Hudba tohoto druhu ve svém vrcholném útvaru zůstala vyhrazena jen vyšším společenským vrstvám. Lidový Jazz se musel uspokojit s redukcemi a úpravami a jeho poměr k symf. Jazzu je týž, jako poměr šramlového orch. k orch. symfonickému.
Opět jinak užívají Jazzových prvků sólisté, zpěváci a instrumentalisté. U zpěváků, převážně černošských (M. Anderson, Layton a Johnstone, Paul Robeson) lze sledovati přerod songu a chansonu do Jazzových rytmů. Instrumentalisté, nejvíce klavíristé (Francouzi Wiener, Clément a Doucet atd.), vytvořili speciální techniku hry, podávající řadu ekvilibristických novot a efektů. Komposičně je možno nalézti Jazzový názvuk u Debussyho v Cake-walku. Vliv am. Jazzu, přeneseného po válce do Evr., se nejdříve projevil ve Fr. Nejprve docházelo k přejímání tanečních forem (Satie, Auric, Milhaud, Wiener, v Něm. Hindemith se suitou „1922” a j.), až prolnutím celého stylu došlo k samost. koncepcím, z nichž na prvém místě stojí Stravinského Ragtime pro 11 nástr., Satieho balet Parade, Milhaudův balet Salade (Zmatek). Z ost. představitelů Jazzu v hudbě: E. Schulhoff, K. Weill, E. Křenek, W. Grosz, L. Gruenberg, vesměs v pracích velikého rozsahu, v operách, oratoriích, symfoniích, koncertech atd. Jazzem se inspiroval ke své kuriosní komposiční i reprodukční technice am. skladatel a pianista H. Cowell.
U nás došlo k invasi Jazzu dosti pozdě, a to imitacemi dost pochybného rázu. Teprve zásahem a skladatelským vzorem E. Schulhoffa došlo k upevnění názoru na Jazz a k ověření jeho vlastností. Z čes. skladatelů se Jazzu nejvíce věnovali: E. F. Burian ( jenž odtud odvodil svůj voiceband) a Jaroslav Ježek ( jenž vytvořil zvl. typ orchestru pro Osvobozené divadlo v Praze). Mimo to se Ježek pokusil s zvl. zdarem o Jazzovou stylisaci ve svém baletě Svatebčané na Eiffelce a v klavírním koncertě. Mimo několik málo použití Jazzu v rozměrnějších skladbách jiného typu než čistě Jazzového (Petrželka: oratorium Námořník Mikuláš) buď jmenován Jan Zelinka (balet Skleněná panna). Populární odvětví Jazzu se u nás omezuje na komposici tanců, písniček, hudby k filmům a pod. Někt. z nich se uplatnily i za hranicemi (Jára Beneš) . O zvláštní komorní Jazzové skupiny se pokusil E. Schulhoff, který si sám pro ten účel upravoval skladby. Pokus o zavedení vyučování Jazzu na konservatoři v Praze 1926 ztroskotal. - Lit. Zvláštní čísla Anbruch VII. 1925, Auftakt VI. 1926. A. Coeuroy a A. Schaeffner, Le jazz, Paříž 1926. A. Baresel, Das Jazzbuch 1926. Paul Bernhard, Jazz. A. Hoerée, Jazz et le disque 1931. E. F. Burian, Jazz 1928. M. O.
Zdroj: Ottova encyklopedie nové doby