Rumburk je město na severu Čech.

Před 2. světovou válkou se jmenovalo Rumburg a městu se říkalo 'Malá Paříž' - obyvatelstvo bylo většinou německé. Nejznámější událost v historii Rumburka je tzv. 'Rumburská Vzpoura'. Největší vojenské povstání vojáků během 1. světové války začalo právě zde.

Rumburská vzpoura

Rumburská vzpoura vypukla krátce po šesté hodině ranní v úterý 21. května 1918 a ještě téhož dne byla krátce po deváté hodině večer potlačena pod Chotovickým vrchem u Nového Boru. Původci vzpoury se stalo 65 ze 71 ozbrojených mužů 7. čety III. náhradní setniny v čele s Františkem Nohou, kteří odepřeli poslušnost svým velitelům tím, že nastoupili proti rozkazu na ranní nástup s puškami. Když jim velitel setniny Klöpfer začal nadávat do bolševiků, sociálních demokratů a českých sviní, zazněl z řady vojáků výkřik: "Hovno!" Rozzuřený Klöpfer začal ještě více řvát, ale to už se z čety ozvalo stručné: "Hoď mu ji!" Hejtman se pokusil o útěk, ale někdo z vojáků jej udeřil pažbou do hlavy. V tu chvíli se vzpoura, kterou někteří vojáci chystali na červen, již nedala zastavit...

Vzbouřenci ztloukli nejprve několik poddůstojníků, zmocnili se střeliva a granátů a začali strhávat na svou stranu další vojáky a obsazovat město. Osvobodili vězně, obsadili poštu, nádraží a budovu velitelství praporu, kde se k nim přidal desátník aspirant Stanko Vodička. Přestože vzpoura v Rumburku vypukla spontánně a probíhala první hodiny značně živelně, věděli její hlavní protagonisté v čele s Františkem Nohou, že jejich jedinou nadějí je rychlé spojení s českými vojáky z královehradeckého 18. pěšího pluku, kteří byli tehdy umístěni v České Lípě. Podchycení tohoto útvaru by značně zkomplikovalo protiakce proti vzbouřencům a dávalo naději, že při další cestě na Mladou Boleslav, Prahu a Plzeň by se k nim mohly přidat další útvary a civilní obyvatelstvo. Rozvrácení týlu by potom mělo Rakousko-Uhersko donutit k ukončení dlouhé a krvavé války.

Jakékoliv otálení s cestou na jih bylo nebezpečné a proto se spěchalo. Na druhé straně chvat způsobil, že nebyly pro vzpouru podchyceny všechny jednotky náhradního praporu 7. střeleckého pluku (např. ve Šluknově a Varnsdorfu), které mohly vytvořit širší linii postupu povstalců a rozmělňovat plány zásahových jednotek. Rumburk tak opustilo jen asi 700-800 vzbouřenců. Jedni šli za lákavou vizí konce války a svobody svého národa, další jenom domů ke svým blízkým často se snahou cestou zběhnout i od vzbouřenců, jiní se zalekli své dosavadní odvahy a pokusili se nenápadně vrátit do Rumburku. Na ty již čekaly četnické hlídky, které je pod bodáky odváděly do vězení.

Přestože vzbouřenci obsadili poštu a na nádraží zničili telegrafní a přístroje, rušení spojovací sítě nebylo provedeno rychle a důsledně. Tak se stalo, že bylo v 8.15 hod. informováno o vzpouře zemské vojenské velitelství. K potlačení rebelů byly určeny útvary, složené převážně z německy mluvících vojáků. Půl hodiny před polednem dorazily oba pochodové proudy vzbouřenců do Krásné Lípy. Zde obsadili poštu a rozehnali četníky. Hlavní síly vzbouřenců postupovaly za krásného májového počasí přes Lužické hory po státní silnici na trase Falknov - Kytlice - Polevsko - Nový Bor. V Chřibské byl zrekvírován pro přepravu kulometů nejprve poštovní povoz s koňmi a v Kytlici dokonce nákladní automobil. V čele kráčel desátník Stanko Vodička, hlavnímu oddílu velel vojín František Noha, oddílu ochrany pravého křídla velel vojín Adolf Heinrich a levé křídlo zajišťoval oddíl vojína Václava Burdy. U Polevska kolem páté hodiny odpoledne porazili hlídku pohraničních myslivců, zajali ji, odzbrojili a postupovali dál. V horních Arnultovicích došlo ke krátkému boji s pohraničními myslivci hejtmana Flibora, který byl donucen se stáhnout a zaujal mnohem výhodnější postavení blízko Chotovického vrchu na obou stranách silnice na Českou Lípu, která byla zatarasena. To již byli povstalci obkličováni i ze severu a Fliborovi dorazila z České Lípy na pomoc kulometná setnina 18. pěšího pluku. Za městem došlo k boji a pochodem unavení a hladoví povstalci zakolísali.

Rojnice povstalců se začaly rozpadat a po krátkém boji se na 380 rumburských vojáků vzdalo, ostatní byli rozprášeni. Za pár dní na to za časného rána v 5.40 hod. ve středu 29. května 1918 salva dvanácti hrůzou vyděšených mladíků v uniformách salzburského 59. pěšího regimentu Jeho císařského veličenstva Karla I. Habsburského ukončilo na sportovním hřišti za rumburským hřbitovem životy třiadvacetiletého Stanka Vodičky, třiadvacetiletého Františka Nohy a dvaatřicetiletého Vojtěcha Kováře. Téhož dne v Novém Boru v hotelu Adler skončilo pod předsednictvím obersta Karla Edlera von Waschke přelíčení s dalšími 21 vojáky 7. střeleckého pluku. Všichni byli rovněž odsouzeni k trestu smrti, ale u čtrnácti z nich byl nakonec rozsudek změněn na mnohaleté vězení a večer byli v lese za hřbitovem u cesty do Radvance zastřeleni 'pouze' dvaatřicetiletý Jakub Bernard, třiatřicetiletý Jiří Kovařík, třicetiletý Jakub Nejdl, dvaadvacetiletý František Paur, osmadvacetiletý Jan Pelnář, dvaadvacetiletý Antonín Šťastný a třicetiletý Jindřich Švehla.

Z dalších 580 obviněných vzbouřenců jich bylo 116 za trest posláno na frontu a zbytek byl uvězněn v terezínské pevnosti, kde někteří (např. Jan Jícha) z nich zemřeli na následky hladu a nemocí. Ostatní podvyživení a zavšivení vzbouřenci byli nakonec z vězení puštěni až po vyhlášení Československé republiky v říjnu 1918...

Není sporu o tom,že Rumburská vzpoura byla nesporně největším protiválečným vystoupením českých vojáků doma v posledním roce existence Rakouska-Uherska.

Zdroje na internetu:

• http://rumburk.farnost.cz
• Rumburk Travel Info & Accommodation

Ostatní kraje